Tak tohle jsem já, potomek lidí, tvor lidský. Narozená své matce z lásky k mému otci. Na svět jsem přišla nečekaně a rychle. Všude mě bylo plno, nesnášela jsem spaní a měla neustále hlad. Ráda jsem byla středem pozornosti, čehož jsem většinou dokázala patřičně využít. Fotografie, ze které na vás koukám, nebyla vybrána náhodou. Byla pořízena u člověka, kterého si velmi vážím, u mého dedečka (to křeslo tam stojí dodnes, dědeček už bohužel ne). Nechť je mu země lehká! Jako malá jsem u něho trávila většinu prázdnin. Naučil mě plno pro život užitečných věcí. Rozeznat jedlé houby od jedovatých, jak správně stáhnout králíka, oškubat slepici nebo třeba kosit trávu či obracet seno. Jeho přítomnost dávala smysl. Záviděla jsem mu nadhled, který k jeho věku zaslouženě patřil. Věk... Myslím, že každá životní etapa je v něčem krásná, ale stáří mě prostě bere nějak víc, vidím v něm obrovský respekt. To bude zřejmě tím, jak se s léty snižují nároky a laťka posouvá stále více k zemi. Člověk si pak uvědomí, že má i běžné věci rád tak nějak víc a na zbytek kašle. Proto se těším až jednou, když Bůh dá, budu bábrle s kupou vnoučat. Budu je rozmazlovat, péct jim tvarohové buchty a číst pohádky. A na nebeskou bránu bych ráda zaklepala pokorně, bez pocitu viny a se hřbetem ohnutým až k podlaze. |
Jenže člověk 100x míní a Allah mění...
No nedivte se, vždycky jsem byla tak trochu blázen, co chce všechno poznat dřív. Nejednou jsem si pořádně nabila čumák, abych pak zjistila, že mi to vůbec nevadí. Věci, co mě baví, dělám naplno a srdcem. A tak to mám i s vírou. Takže, když islám, tak pořádně. Jenže ono je to vidět, a to se neodpouští. Pokud jednou vybočíte z řady, lidi vás vždycky budou mít za zjev, kterému spadl mozek pořádně hluboko do kapsy. Jedni se mě bojí, litují mě, ukazují na mě prstem. Druzí se smějí, vyptávají se, chtějí vidět tvář. A mě to všechno hrozně baví (trocha osobního exhibicionismu není nikdy na škodu).
Přitom jsem jen obyčejná ženská, co se ráda směje. Život beru jako příležitost a na všechno koukám z té lepší stránky.
Vdala jsem se do veliké a bláznivě hlučné rodiny, kde se neustále něco řeší. Když mi ještě v Čechách v pražské motolské nemocnici na genetice dali vyplnit formulář ohledně manželových sourozenců, kde byly pouze dva řádky, žádala jsem o přidání dalších dvanácti kolonek, tolik švagrů a švagřic mám. No aspoň se nikdy nenudím.
No nedivte se, vždycky jsem byla tak trochu blázen, co chce všechno poznat dřív. Nejednou jsem si pořádně nabila čumák, abych pak zjistila, že mi to vůbec nevadí. Věci, co mě baví, dělám naplno a srdcem. A tak to mám i s vírou. Takže, když islám, tak pořádně. Jenže ono je to vidět, a to se neodpouští. Pokud jednou vybočíte z řady, lidi vás vždycky budou mít za zjev, kterému spadl mozek pořádně hluboko do kapsy. Jedni se mě bojí, litují mě, ukazují na mě prstem. Druzí se smějí, vyptávají se, chtějí vidět tvář. A mě to všechno hrozně baví (trocha osobního exhibicionismu není nikdy na škodu).
Přitom jsem jen obyčejná ženská, co se ráda směje. Život beru jako příležitost a na všechno koukám z té lepší stránky.
Vdala jsem se do veliké a bláznivě hlučné rodiny, kde se neustále něco řeší. Když mi ještě v Čechách v pražské motolské nemocnici na genetice dali vyplnit formulář ohledně manželových sourozenců, kde byly pouze dva řádky, žádala jsem o přidání dalších dvanácti kolonek, tolik švagrů a švagřic mám. No aspoň se nikdy nenudím.
Vaření je mou velkou zálibou, ráda brouzdám internetem, kde sbírám inspiraci. A tak jsem objevila i primal/paleo životní styl. Tomu všemu předcházely myšlenky amerického žurnalisty a spisovatele Michaela Pollana, který považuje za důležité navrátit se zpět ke kořenům, k přírodě, a ostře kritizuje současný agrobyznys. Dávalo mi to smysl.
Zjistila jsem, že takový styl života mi vlastně přirozeně vyhovuje. Vždycky jsem snila a sním o životě na venkově, malé farmě, kde bych dokázala žít z vlastních zdrojů a poskytnout rodině to nejlepší. Přechod na primal/paleo stravu byl tak jen otázkou času. Budu ráda, pokud se k mému blogu jakkoliv vyjádříte, připomínky a rady jsou vítány. |
Ráda sním. Vydržím hodiny jen tak sedět na pobřeží a poslouchat šplouchání vln. Přitom se nahlas kochám a přirozenou cestou dopuji serotonin. Píšu. Všechno, co mě napadne. Slova, věty, celé stránky...s lehkou dávkou dekadence. Psaní mě uklidňuje. A taky procházky, kettlebell, kus flákoty a dobrý parmezán. Nesnáším sardinky v oleji, pozdní příchody (což mám u Arabů obzvláště težké) a předsudky. Strasně ráda pozoruji lidi, když spí. Připadají mi tak nějak více skuteční a upřímní. Jednou bych ráda zblízka viděla mantu velkou a její majestátní pohyb oceánem, navštívila Kubu a v Mekce (teď nemyslím holešovický klub) spolu s ostatními veřícími sklonila tvář k zemi. Jmenuji se Martina, žiji v Izraeli (ve městě Akko) a kolem sukně se mi točí tři děti, které můj život naplňují až po okraj. Jsem matka na plný úvazek, co uznává muže jako lovce a ženu jako pečovatelku. Nejsem žádný výživový poradce nebo školený profesionál, proto mé články neberte jako naučné či poučné. Informace sbírám odjinud, kde se dá. Výsledkem jsou mé vlastní pocity a postřehy, a pomocí tohoto blogu bych je ráda předávala dál, především od plotny, tedy recepty, které budu průběžně přidávat. |