Vždycky když peču pořádný kus masa a líbá vůně pečeně dere se z oken, mám chuť všechno zabalit a vrhnout se do lesů, tam postavit malou chaloupku s ještě menšími okny (žádnou z perníku, pěkně dle primal/paleo kodexu - co les dal), zapálit ohně a alespoň na chvíli vyzkoušet nefalšovaně jednoduchý život...krásná představa!
Kdysi jsem podobnou změnou prošla, před mnoha lety. Značkové sako, tequilu a podpatky jsem vyměnila za černé roucho a život bez make-upu. Všichni kolem mi dávali rok, maximálně dva roky...a ejhle, jsem na prahu třetí pětiletky. Znám ale človíčka, který dokázal opustit téměř všechno. Kdesi v horách u libanonských hranic žije osůbka, která se vlivem politických změn rozhodla pro život v pustině. Zprvu se mi zdálo, že jsem narazila na pomatenou stařenku, které věkem ztrouchnivěla mysl, ale čím déle jsem setrvávala v její blízkosti, tím více jsem nabývala dojmu, že mám před sebou životní příběh obrovské lidské houževnatosti a odhodlání. Je zajímavé, jak je člověk k lidem jakkoliv vybočujícím z řady automaticky skeptický. Líčila mi, jak si zde jako malá holka hrávala ve stínu olivovníků. Při této vzpomínce se zahleděla do dálky. Její otec vlastnil několik ovcí a stádo koz, se kterými ráda vybíhala do olivových hájů. Nikdy nechodila do školy, stěží zvládla přečíst pár řádků a ze psaní znala pouze svůj podpis. V době, ve které vyrůstala, byla důležitější oddanost a poslušnost rodičům. Jako dívka měla tento úděl o krok těžší, neb právě od dívek se očekávala větší laskavost a obětování. V sedmnácti letech se provdala do nedaleké vesnice a porodila pět dětí. Olivový háj byl vykácen, dům zbourán a půda zkonfiskována. Důvod? Zřejmě přílišná blízkost hranic a hlavně existence vlastnických dokumentů ještě z tureckého chalifátu, které stát neuznává. Srdce té ženy nechtělo se smířit s takovou ztrátou, proto se rozhodla, že až příjde čas, dožije svůj život v místech, kde vyrůstala, na rodné půdě. Po ztrátě manžela se k tomuto kroku odhodlala. Pod jeskynním převisem, v malé chýši zbité jen z plechu a prkýnek tak žije svůj příběh. Bez vody a elektřiny, obklopená přírodou. Do vesnice dochází jen jednou týdně, kvůli osobní hygieně a za rodinou. Po cestě prý roste čerstvé oregáno, tymián a listy divoké vinné révy. Tu ženu jsem pak navštívila ještě jednou, snad ze zvědavosti, zda je její příběh pravdivý. Seděla na tom samém místě a kolem sebe měla spoustu vnoučat, která jí donesla zásoby jídla a vody. Zeptala jsem se jí, jak tohle všechno dokázala a ona mi odpověděla, že pokud člověk věří a je o své víře 100% přesvědčen, dokáže všechno. Silná slova od silné ženy! Co je třeba: 2 kg kližky 1 cibule 6 stroužků česneku 1 lžíce hořčice 1 lžíce drceného kmínu 1 lžička mletého kardamomu čerstvě drcený pepř a sůl olivový olej Cibuli nakrájíme na drobno a na olivovém oleji necháme zesklovatět. Přihodíme kližku, kterou si po svalech rozdělíme asi na tři menší části, osolíme, opepříme a ze všech stran zprudka opečeme, necháme zatáhnout. Potřeme hořčicí, utřeným česnekem, posypeme kmínem, kardamomem, podlijeme vodou, přiklopíme a při 200 stupních asi 2,5 hodiny pečeme. Pak troubu vypneme a necháme ještě 30 minut uvnitř. Během pečení maso obracíme, poléváme výpekem, případně doléváme tekutinu.
1 Comment
Michaela
20/6/2020 12:15:35 pm
Vyborne!
Reply
Leave a Reply. |
Kategorie
All
Archiv
April 2018
|